Článek vysvětluje fyziku a chemii, proč je přilévání benzínu do ohně smrtelně nebezpečné: nízký bod vzplanutí (-43 °C), páry těžší než vzduch stékající k žhavým uhlíkům a jev zvaného plamenné tryskání, při němž oheň urazí cestu zpět ke kanystru rychleji, než stihne člověk zareagovat. Doplňuje to epidemiologickými daty z popáleninových center (typická oběť je mladý muž, často pod vlivem alkoholu, s rozsáhlými popáleninami a vysokou úmrtností) a upozorňuje, že dojem bezpečnosti živí jen statistika přeživších.
Autor zkoumá, proč mu stejná káva chutná doma dobře, ale v práci kysele, a dochází k závěru, že hlavním viníkem je voda — konkrétně chlor a nízký obsah hořčíku v pražské kohoutkové ze Želivky. Vysvětluje chemii kávových kyselin, pufrovací roli bikarbonátů a vápníku/hořčíku, doporučený profil vody podle SCA a srovnává běžné české balené vody (včetně paradoxu Magnesie pro turka). Káva podle něj stojí na čtyřech pákách — zrno, pražení a čerstvost, mletí a voda — a nabízí praktický recept na míchání vod pro lepší šálek v kanceláři.
Článek mapuje pět nejužitečnějších domácích využití bezdotykového infračerveného teploměru — od prevence plísně přes diagnostiku tepelných mostů a oken až po kontrolu pračky, žehličky a teploty oleje na pánvi — a fyziku, která je všechny spojuje. Autor ukazuje, že klíčem ke správnému měření je emisivita povrchu: bez jejího pochopení ukazuje pyrometr na lesklém kovu nesmysly, zatímco na omítce, oleji či matné keramice měří spolehlivě. Celý princip přitom odvozuje od Herschelova objevu infračerveného záření z roku 1800, který o sto let předběhl teorii tepelného záření.
Článek mapuje zvláštní kategorii problémů, které vypadají snadno řešitelně, dávají slibné dílčí výsledky, ale obecné řešení v daném rámci principiálně neexistuje — od antické kvadratury kruhu, trisekce úhlu a perpetuum mobile přes Gödelovu neúplnost a Collatzovu domněnku až po dnešní sliby o fúzi a AGI. Autor ukazuje, že past má dvě vrstvy: matematickou strukturu (konkrétní případy řešit lze, nemožný je jen obecný krok) a kognitivní mechanismy mozku (efekt těsného minutí, potvrzovací zkreslení, utopené náklady, Dunningův–Krugerův efekt), které spolu drží řešitele v iluzi „ještě kousek a mám to“. Pointou je, že nemožnost závisí na zvolených pravidlech — řecké úlohy jdou vyřešit skládáním papíru (origami) — a klíčovou otázkou pro odlišení vytrvalosti od posedlosti je Popperovo „co by mou hypotézu vyvrátilo?“.
Článek vysvětluje, jak důkazy Gödela a Cohena o nezávislosti hypotézy kontinua ukázaly, že matematika není jednolitá budova s jedním souborem pravd, ale rozvětvená krajina paralelních vesmírů závislých na volbě axiomů. Popisuje filozofický spor mezi pluralisty (Hamkins) a zastánci jediného kanonického vesmíru (Woodin) a zkoumá, zda AI systémy jako AlphaProof či Lean 4 mohou tyto axiomatické krajiny systematicky prozkoumávat.
Fotonické procesory, které počítají pomocí světla místo elektronů, přecházejí z laboratoří do komerčního nasazení. Firmy jako Lightmatter, Ayar Labs a Celestial AI (koupena Marvellem za až 5,5 mld USD) dosahují řádově nižší spotřeby energie a vyšších přenosových rychlostí, ale stále čelí výzvám v oblasti paměti, přesnosti a nelineárních operací. První komerční produkty se očekávají v letech 2027–2028.
Článek vypráví příběh Yitang Zhanga, neznámého matematika pracujícího v Subwayi, který v roce 2013 dosáhl průlomu v teorii prvočísel důkazem o konečných mezerách mezi prvočísly. Popisuje navazující práci Maynarda a projektu Polymath, která snížila mez na 246, a mapuje pět nezávislých směrů výzkumu (kvantová fyzika, fraktály, nekomutativní geometrie, rozkladové funkce, Langlandsův program), které naznačují existenci hluboké struktury za distribucí prvočísel. Článek také vysvětluje praktický význam prvočísel pro kryptografii a představuje otevřené problémy včetně Riemannovy hypotézy.
Článek analyzuje technologii Direct Air Capture (DAC) pro zachycování CO₂ z atmosféry a ukazuje, že je řádově dražší (230–1 000 USD/t) než prevence emisí (0–50 USD/t). Současná globální kapacita DAC zachytí za rok tolik CO₂, kolik lidstvo vyprodukuje za necelou minutu, a škálování na potřebnou úroveň by vyžadovalo biliony dolarů a terawatty čisté energie. DAC má své místo pro kompenzaci neodstranitelných emisí, ale nesmí sloužit jako alibi pro odkládání systémových změn — konce spalování fosilních paliv, ochrany lesů a transformace průmyslu.