Mrtvá ruka aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a nechat stroj spát
Článek vypráví o sovětském systému Perimetr („Mrtvá ruka“), jehož existenci Rusko poprvé oficiálně potvrdilo až v roce 2011 v rozhovoru pro Komsomolskou pravdu. Autor konfrontuje Kubrickova Doktora Divnolásku se skutečnou konstrukcí systému: původní plně automatický stroj sovětští generálové odmítli a postavili místo něj systém se třemi podmínkami a lidským rozhodnutím v krytu. Pointa zní, že jaderná architektura nedrží pohromadě díky racionalitě vůdců, ale díky nedůvěře, kterou k nim chovají jejich vlastní inženýři a důstojníci.
JFK, Tagueho obrubník, katedrála v Salisbury a spálené poznámky
Esej používá atentát na JFK jako archetyp tzv. anti-Holmesovského režimu, v němž důkazy mizí, jsou upravovány nebo jim je odebrána váha (spálené pitevní poznámky, setřená olověná šmouha na Tagueho obrubníku, ztracená spektrografická sklíčka). Na konkrétních forenzních detailech – spektrografii obrubníku ukazující olovo a antimon bez mědi, neslučitelné s plnoplášťovou střelou Carcano, a na rozporu mezi přikrčeným střelcem v rekonstrukci a stojícím střelcem dle svědka Brennana – autor demonstruje, jak se kumulativně sbíhající institucionální zájmy stávají nerozhodnutelnými. Salisbury 2018 slouží jako moderní protějšek a 'náhrobek' tohoto epistemického režimu.
Mýto jako reparace: jak by se Trump dohodl s Íránem, aniž by to musel přiznat
Analýza předpokládá, že Trump uzavře s Íránem tichou dohodu o průjezdu Hormuzským průlivem, v níž Teherán bude inkasovat poplatky (PGSA) fungující de facto jako válečné reparace převlečené za bezpečnostní servis. Autor mapuje ekonomickou matematiku mýta, dopad na ceny benzinu před mid-term volbami a čtyři rizika (Rijád, íránské přehrání, Pentagon-Senát, evropský snapback), která mohou dohodu zablokovat.
Hormuz se nikdy nevrátí. Proč Trump nemůže otevřít průliv
Článek analyzuje, jak Írán během americko‑izraelsko‑íránské války roku 2026 proměnil Hormuzský průliv pomocí „chytrých" námořních min (Maham‑3/7, čínské EM‑52) v nástroj strategické kontroly nad pětinou globálního toku ropy — a to s nákladovou asymetrií, kdy mina za tisíce dolarů ohrožuje plavidla za miliardy. Autor ukazuje, že USA na tuto hrozbu nedokážou klasicky reagovat, protože dlouhodobě zanedbaly protiminové kapacity (poslední minolovky třídy Avenger nechaly sešrotovat týdny před válkou) a Trumpova operace „Project Freedom" je spíše narativním než reálným vojenským řešením. V závěru rozebírá širší dopady — trvale vyšší pojistné prémie, precedens ohrožující režim svobodné plavby v dalších úžinách (Bospor, Suez, Bab al‑Mandab, Malacca) a důsledky pro ceny energií i strategické plánování České republiky.
Článek, který si na mobilu nepřečtete: příručka pro jadernou krizi
Článek je záměrně suchým operačním manuálem pro málo pravděpodobný, ale specifický scénář jaderného úderu na Českou republiku, kde se na rozdíl od jiných krizí o přežití rozhoduje v prvních sekundách a následujících 72 hodinách. Na příbězích tří lidí v Praze a okolí autor ukazuje reflexy po záblesku, fyziku tlakové vlny a spadu (včetně Way-Wignerova pravidla i radiusů zkázy podle síly hlavice), zásady úkrytu a konkrétní seznam zásob, který je třeba mít připravený měsíce předem. Zároveň argumentuje, že skutečné přežití je v komunitě, nikoli na ozbrojené samotě, a odlišuje náhlou jadernou hrozbu od pravděpodobnějších nejaderných krizí, jež mají eskalační křivku v týdnech a čas na přípravu.
Čtrnáct bodů, na které se nedá kývnout: anatomie iránské eskalační pasti
Článek analyzuje íránský čtrnáctibodový dokument z přelomu dubna a května 2026, jímž Teherán reagoval na americký návrh na ukončení války, a obhajuje tezi (se střední jistotou), že nejde o návrh řešení konfliktu, nýbrž o strukturní zakonzervování patu, na jehož pokračování má Írán dominantní zájem. Autor rozebírá pět „toxických" bodů (reparace, stažení amerických sil ze Zálivu, garance neútočení na Izrael, kontrolu Hormuzu a nesplnitelný třicetidenní termín) i frakcionalizaci íránského vedení po únorovém úderu, která dokument činí systémově neredukovatelným a tím nepřijatelným. V kontextu cen ropy nad 110 dolarů, vyčerpaných amerických zásob munice a Trumpových tří scénářů předkládá predikci, že do 30. května 2026 komplexní dohoda nevznikne — prolongace patu je nejpravděpodobnější.
Lekce z Lundu: proč otevřenost vyhrává tam, kde utajení selhává
Článek na třech scénách — švédské síťové kameře Axis, otevřené dronové robotice ČVUT pod vedením Martina Sasky a ukrajinské frontové výrobě FPV dronů — ukazuje, že otevřenost při správném vrstvení (veřejné standardy a SDK, uzavřené hardwarové jádro s klíči) není slabost, ale strukturálně silnější odpověď na nepřátelské prostředí než monolitické utajení; teoreticky ji už roku 1883 podložil Kerckhoffsův princip. Autor staví Axis proti čínskému Hikvisionu i zastaralé modely Bell-LaPadula a Biba ze 70. let a domácí spor Univerzity obrany (která tají) versus ČVUT (které publikuje) čte jako dvě poloviny téhož řešení, jež spolu nekomunikují. Závěr je normativní: český obranný průmysl má kompetenci, peníze i první mezinárodní investory (CSG, ERA Pardubice, Primoco), ale chybí mu rámec — bug bounty, středoevropský standard interoperability dronů a státem držený hardwarový kořen důvěry.
Jeden Bůh, jedna abeceda, čtyři jazyky: malý průvodce Blízkým východem pro zmateného Evropana
Článek vyvrací rozšířenou evropskou představu jednolitého „arabsko-islámského světa" a ukazuje, že písmo, náboženství a jazyk jsou tři nezávislé vrstvy: na Blízkém východě se prolínají tři vzájemně nepříbuzné jazykové rodiny — semitská (arabština), indoevropská (perština a další íránské jazyky, vzdáleně příbuzné češtině) a turkická — sjednocené pouze vypůjčenou arabskou abecedou. Autor vysvětluje arabskou diglosii (spisovná MSA bez rodilých mluvčích vedle vzájemně nesrozumitelných dialektů, přirovnaná ke středověké latině), gramatickou blízkost perštiny evropským jazykům i rozsah „persosféry" od Tádžikistánu po Pákistán. Závěr ironicky shrnuje, že skutečnou panregionální lingua francou dnešního Blízkého východu je angličtina.
Ohnivá bouře: od Hamburku 1943 k termobarickým zbraním a nukleární zimě
Článek vysvětluje fyziku ohnivé bouře — samoživného atmosférického jevu s hurikánovým větrem a teplotami přes 800 °C — na příkladu zničení Hamburku při spojeneckém náletu v červenci 1943 a sleduje, jak se stejný princip záměrně replikoval v Drážďanech, Tokiu i automaticky v Hirošimě. Autor ukazuje, že tutéž fyziku dnes v taktickém měřítku vytvářejí termobarické zbraně masivně a systematicky nasazované na Ukrajině, u nichž ovšem alarmujícím způsobem chybí klinická dokumentace obětí i jakákoli mezinárodní regulace, zatímco ve velkém měřítku by ji spustila každá jaderná detonace nad městem. Text propojuje historii, termodynamiku, právní vakuum kolem termobarických zbraní a přetrvávající nejistoty v modelování nukleární zimy do varování, že fyzika ohnivé bouře se za osmdesát let od Hamburku nezměnila.
Anatomie ohnivé bouře: jak spojenecké bombardéry v únoru 1945 srovnaly Drážďany se zemí
Článek detailně rekonstruuje spojenecké bombardování Drážďan ve čtyřech vlnách mezi 13. a 15. únorem 1945, které proměnilo „Florencii na Labi" v ohnivou smršť a podle Drážďanské historické komise z roku 2010 si vyžádalo 22 700 až 25 000 obětí — zlomek desetiletí kolujících propagandistických údajů sahajících až ke čtvrt milionu. Autor mapuje hodinovou chronologii náletů i britskou taktiku „dvojitého úderu" cílenou na záchranáře, vysvětluje termodynamiku ohnivé bouře a sleduje řetězec rozhodnutí od Churchillova naléhání po jeho pozdější distancování. Zároveň dokumentuje historiografickou revizi počtu obětí — od Goebbelsova padělku Tagesbefehlu 47 po proces Irving vs. Lipstadtová — a zasazuje nálet do napětí mezi vojenskou logikou plošného bombardování a morální cenou ničení bezbranného, uprchlíky přeplněného města tři měsíce před koncem války.
AI nebo jaderná válka: svět na rozcestí
Článek srovnává ekonomickou nerovnost roku 1928 a 2024 (shodný Giniho koeficient 0,49) a analyzuje dva protichůdné scénáře budoucnosti: transformativní potenciál umělé inteligence jako nástroje pro řešení civilizačních výzev versus eskalaci geopolitických konfliktů směrem k jadernému střetu. Na historických paralelách ukazuje, že technologické revoluce samy o sobě nerovnost neřeší bez politické vůle.
Válka jako lék na nerovnost: proč recept přestal fungovat
Článek rozebírá strukturálně-demografickou teorii Petera Turchina, podle níž společnosti procházejí předvídatelnými cykly nestability způsobenými nadprodukcí elit, pauperizací mas a fiskální krizí státu. Na historických příkladech (pád Říma, Černá smrt, Francouzská revoluce, světové války) i současných datech ukazuje, že válka a násilí byly historicky nejúčinnějšími vyrovnávači nerovnosti, avšak v éře jaderných zbraní tento mechanismus přestal být použitelný, což vyvolává otázku, zda existují mírové alternativy.
Červnové ultimátum: kdo a proč diktuje tempo ukrajinského míru
Článek analyzuje dynamiku mírových jednání o Ukrajině v roce 2026, která je určována třemi protichůdnými logikami: Trumpovou potřebou dosáhnout dohody před listopadovými volbami do Kongresu (červnový ultimátum), Putinovou strategií zdržování bez substanciálních ústupků a Zelenského odmítáním kapitulace podpořeným domácí veřejností. Autor na základě syntézy analýz předních think-tanků představuje pět scénářů dalšího vývoje, přičemž za nejpravděpodobnější považuje zmrazený konflikt bez formálního míru (~35 %), a podrobně rozebírá vojenskou situaci, evropskou podporu i vnitropolitické tlaky v USA a Rusku.